Dům umění

30. září - 15. listopad 2020

Trvání výstavy: 30. 9. – 15. 11. 2020

1. podlaží budovy 14

Kurátor: Katarína Klusová, Jakub Rochovanský, Tereza Záchová

Co je míněno Domem umění, a kde se vzal? Co si může tato instituce dovolit a jak je vlastně vnímána společností? Historie sahá daleko do 19. století, kdy vznikl nový typ instituce – Kunsthalle a jeho nová forma prezentace ve „white cube“. Dům umění byl též název budovy, kde Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně do roku 2013 sídlila, a i on se patrně odrazil ve zvláštním vztahu tohoto muzea k současnému umění.

Dům umění by měl splňovat podstatu umění v kontextu své doby – tedy poukazovat na současné politické, sociální, environmentální problémy. Umění by tedy uvnitř této budovy mělo být otevřené široké škále diskurzů a reagovat na ně a tím učit svého diváka k dialogu. Mělo by mít svobodného ducha spolu s průnikem demokratických myšlenek, které vedou ke kreativitě.

Kreativita uměleckého prostředí může být i metaforou pro živnou půdu, ve které zasejeme semínka a v postupu času se o ně staráme, aby mohly růst silné rostliny, které budou postupně sílit. Péče a starost klade důraz na obnovení sociálního pouta, které zajišťuje prostor pro komunikaci, která je absencí v  současné společnosti.

Grant Kester ve své známé knize Conversation Pieces: Community and Communication in Modern Art^[1], uvádí, že umění má jedinečnou pozici, aby mohlo čelit světu, ve kterém se nachází konzumenti/spotřebitelé otupělí ve své vnímavosti a ti druzí, co vytvářejí prostor pro lidské vztahy.

Výstavní koncept otevřené instituce se pokusí změnit svojí klasickou roli mocenské instituce a přenechá prostor divákům – a tudíž jejich odpovědnosti. Nutí přemýšlet, nutí myslet. Galerie se tak proměňuje v hřiště, kde uživatel přináší svá pravidla a kde se otevírá pocit svobody a náhody zároveň. Výstava vzniká nesouměrně, prostor se postupně zaplňuje výtvarnými díly, tak jak plyne čas. Nemá tedy pevný začátek, ani konec. Předpokládá se, že součástí výstavy mohou být i prostory ne-výstavní, např. exteriér budovy, vstupní foyer, apod.

Tento počin otevřenosti je tak k lokálnímu divákovi a jeho aktivní spoluúčasti na výstavní události daleko podstatnější než samotná forma uměleckého díla. Tendence k participaci, komunitě či angažovaným projektům není ničím novým ve výstavních organizacích. Je to však projev určitého vzdoru dnešního člověka vůči konzumu a vůči mocenským silám, které neviditelně vedou systémy uměleckých institucí a ubírají jim tak jejich svobodu. Divák by se tedy měl stát aktivním divákem, zažívat umění, propojovat vztahové sítě, než být pouhým pozorovatel z dálky. Možná právě nyní je potřeba začít upevňovat vztahy, učit se a prožívat lidskost víc než kdykoli jindy.

Projekt Dům umění