Pocta Vladimíru Vašíčkovi

Vladimír Vašíček

Doprovodné výstavy k poctě významným uměleckým osobnostem se již staly nedělitelnou součástí Nových zlínských salonů. V případě letošní nominace Vladimíra Vašíčka svou roli, vedle nesporných hodnot jeho uzavřeného již malířského díla, však sehrály i další nepominutelné důvody a okolnosti. Především skutečnost, že vůbec první jeho soustavnější kontakty s aktuálním soudobým výtvarným uměním se odehrávaly na sklonku třicátých let minulého století ve Zlíně, díky každoročně pořádaným Zlínským salonům soudobého československého umění, na něž IV. Nový zlínský salon – první přehlídka současného českého a slovenského umění – navazuje. Vladimír Vašíček, rodák z Mistřína u Kyjova, pracoval ve Zlíně 1938–1939 v reklamní a dekoratérské firmě a posléze, po anabázi na nucených pracích v Říši, ve Zlíně absolvoval Školu umění firmy Baťa (1940–1944). Během studia na této ve své době ojedinělé školské instituci získal nejenom základní výtvarné školení, ale i důležité umělecké podněty a navázal rovněž trvalá životní přátelství. Na inspirativní školní prostředí, kde výuku vedli např. V. Makovský, F. L. Gahura či A. Kutal, také často vzpomínal a po listopadu 89 se stal jedním z iniciátorů obnovy školy. Ze studentů zvláště obdivoval legendárního Václava Chada, ale přátelsky se sblížil i s řadou dalších svých kolegů, pozdějších osobností českého výtvarného umění, např. s Miroslavem Šimordou, Janem Rajlichem a zejména s Čestmírem Kafkou, s nímž se úzce stýkal až do jeho smrti. V letech 1945–1949 absolvoval pražskou AVU u profesorů V. Nechleby a J. Želibského a navázal zde další důležitá životní přátelství. Mimo jiné s Ladislavem Čepelákem, Miroslavem Tichým, ale také s Vladislavem Vaculkou a především s Richardem Fremundem.

Po ukončení studia se vrátil do svého rodiště, na jižní Moravu, jejíž prostředí se stalo jedním z důležitých zdrojů jeho tvorby. Vašíček patřil k těm nemnohým předním českým tvůrcům, jejichž dílo se formovalo mimo hlavní kulturní centra země, přesto v úzkém kontaktu s aktuálním domácím výtvarným děním a do jisté míry i s uměním zahraničím. Umělcovo neokázale samozřejmé evropanství, kulturní entuziasmus, nesený láskou k modernímu umění, ale i křesťanstvím a cítěním bytostných hodnot ohrožovaných narůstající materializací života, sehrávalo nepominutelnou roli v regionu, zejména v nelehkých dobách totality. Vašíčkova „účast na dění“, to nebylo pouze jeho osobitě se rozvíjející malířské dílo, ale i jeho jasně formulované myšlenky, postřehy a cenné informace, předávané v osobních setkáních nebo rozsáhlou korespondencí, jež v regionu prostředkovala široké spektrum kulturního a uměleckého dění z domova i ze zahraničí.

Na přelomu 40. a 50. let vznikaly v jeho ateliéru krajiny, ale i portréty inspirované fauvismem, k nimž v průběhu dalších let přibyla rovněž zátiší a figurální kompozice. Jeho životní postoje a výtvarné názory se dostaly do příkrého rozporu s představami výtvarných koryfejů nastupujícího socialistického realismu. Nucenou izolaci, k níž jeho odpor ke komunistické kulturní politice vedl, příliš nezměnilo ani jeho přestoupení z tehdejší gottwaldovské pobočky Svazu čsl. výtvarných umělců do brněnské. V Brně však v průběhu několika let navázal úzké kontakty s Jánušem Kubíčkem a Bohumírem Matalem. Tím byl položen základ známé Brněnské výtvarné skupiny, k níž patřili ještě další dva jeho přátelé – uherskohradišťský Vladislav Vaculka a kyjovský Miroslav Tichý. Skupina ustavená v letech 1956–1957 byla vůbec prvním seskupením jihomoravských umělců, kteří na její platformě – obdobně jako v Praze např. Máj nebo Trasa – hledali společně východiska z neblahé situace, v níž se výtvarný život země nacházel. V tom čase vycházela Vašíčkova tvorba z kubistického tvarosloví a směřovala postupně k abstrakci. K bezpředmětným obrazovým kompozicím dospěl na přelomu 50. a 60. let. Výrazová pádnost a vnitřní dynamika těchto prací byla do jisté míry dána jejich zakotveností v konkrétním prostředí moravského venkova, ale posléze, počínaje rokem 1960, se již v jeho ateliéru objevila i první plátna vzešlá z čistě výtvarné úvahy a integrální součástí některých kompozic se staly i konkrétní materiálové prvky (Polohy v prostoru, 1960). V linii těchto povýtce experimentálních prací v umělcově tvorbě v průběhu 60. let ve stále větší míře reflektovala ryze duchovní, mimo svět vnější reality formovaná, harmonicky cítěná témata. Kresebná síť linií vymezujících barevné plochy byla nahrazována důsledně rytmizovanými širokými tahy štětce či špachtle, ve vršených vrstvách zářivých barevných hmot. V 70. letech a na počátku let 80. docházelo v autorově ateliéru k zajímavým inovacím některých předchozích etap jeho abstraktní tvorby, k její transformaci z nových pozic, ale současně – se změnou přístupu k malbě jako takové – rovněž ke vzniku zcela nových, do té doby u něho neregistrovaných malířských projevů. Právě na toto závěrečné tvůrčí období, v nezbytně zúženém výběru, poukazuje stávající výstava. Je pozoruhodné už odvahou, s níž se zralý umělec bez předpojatosti otevírá geneticko-mentální rovině vlastní tvorby, aby v pozoruhodné názorové šíři malířského záběru ustavoval – někdy i ve značném nesouzvuku se svými dávnějšími snahami – nový umělecký tvar. Důležitým rysem řady jeho pláten z posledních dvaceti či třiceti let se stalo malířské gesto, v 1. polovině 80. let nezřídka konfrontované s geometricky založenými vertikálními pruhy výrazné barevnosti. Celkově se Vašíčkova tvorba 80. let posunula směrem k monochromitě. Jde často o černobílý kontrast „gesticky“ vržených, ale i „nemalířsky“ fixativem stříkaných ploch. Tento z pohledu celého umělcova předchozího díla destruktivní, nicméně umělecky velmi aktivní přístup ke „klasickému“ abstraktnímu obrazu, byl v posledních přibližně 15 letech jeho tvorby vystřídán návratem k ryze malířskému řešení výtvarného tématu. Vedle volněji, spontánněji koncipovaných obrazů u něho zaujaly důležité místo rovněž kompozice působící rytmickou sevřeností forem – korigováním (spoutáváním) volného dynamického principu malby racionálněji založenými kresebnými osnovami. Jde o jakousi hybnou malířskou geometrii, danou organickým skloubením intuitivních a racionálně struktivních složek duchovní reality. Umělec jakoby se tu pokoušel fixovat vlastní představu vesmírného řádu, v jehož intencích vzniká dílo a jemuž je inherentní veškeré lidské bytí.

Ludvík Ševeček