Pocta Adrieně Šimotové

Bezmála čtyři desetiletí patří Adriena Šimotová k určujícím postavám českého výtvarného umění. Narodila se v Praze v roce 1926, vyrůstala v česko-francouzské rodině s rozvinutým kulturním zázemím, v němž byla uchovávána českobratrská duchovní mravnost. Patří ke generaci, která základní životní zkušenosti získávala v přímém či doznívajícím vlivu demokratických tradic Československé první republiky. Její dospívání i osobnostní zrání poznamenala válečná doba, pak komplikovaný a dramatický vývoj poválečného Československa.

Studovala na Státní grafické škole u profesora Zdeňka Balaše (1942–45), později na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Josefa Kaplického, u něhož absolvovala i postgraduální aspiranturu. Za dob studií navázala celoživotní přátelství, z nichž některá byla základem vzniku umělecké skupiny UB 12, kde se spolu s ní sešli Václav Boštík, Stanislav Kolíbal, Vlasta Prachatická, Věra a Vladimír Janouškovi, Alena Kučerová, Daisy a Jiří Mrázkovi, historikové umění Jiří Šetlík a Jaromír Zemina a další. Patřil mezi ně i Jiří John, malíř a grafik, který se stal jejím manželem. Padesátá léta byla pro Adrienu Šimotovou hledáním vlastní profesní cesty a vlastní výtvarné řeči ve výtvarné kultuře té doby, v podmínkách omezovaných vztahů s mezinárodním uměleckým prostředím. Politické uvolnění šedesátých let přineslo mimo jiné kontakty se zahraničím spojené s novými výstavními úlohami. Tvůrčí možnosti, které se před ní otevíraly, byly však bolestně zatíženy předčasnou smrtí jejího manžela a v širším společenském kontextu ztroskotáním procesu demokratizace československé společnosti v šedesátých letech.

Období konce šedesátých a první poloviny sedmdesátých let je obecně považováno za dobu, v níž se Adriena Šimotová v konfrontaci s krizovými situacemi v osobním i společenském životě profiluje k lidské a umělecké svébytnosti, zralosti a jedinečnosti. Mnohé z jejího uměleckého vývoje se v té době připravovalo v její grafické tvorbě. V ní také nejdříve dosáhla mezinárodního uznání a ocenění (Lublaň, Florencie, Terst, Tokio ad.). Těžiště autorčiny tvorby se však stále více naplňovalo v hledání nových možností výtvarné formy a výtvarného výrazu, v nichž usilovala o stupňování jejich komunikativnosti vzhledem k tematice, kterou pro sebe s novými důrazy a aspekty objevovala a rozvíjela. Její tvorba se soustřeďuje k existenciálně či hermeneuticky formulovaným problémům lidské personality a přináší svébytnou fenomenologii obecně lidské situace interpretovanou autorkou s takovou přesvědčivostí a naléhavostí, že se její dílo stalo jednou z nejdůležitějších výpovědí, s nimiž se v současném českém výtvarném umění můžeme setkat. Výtvarný projev Adrieny Šimotové přitom osciluje mezi kresbou, koláží, textilním či papírovým reliéfem, objektem, instalací, zahrnuje zkušenosti s uměním akce a body-artu. Mezi podstatné položky jejího výtvarného jazyka patří po desetiletí také její práce s frotáží (prokresbou), z níž vychází i výstavní soubor, jímž je autorčino dílo prezentováno v rámci zlínského salonu. Práce s frotáží vyzdvihuje expresivní, vztahové nebo obecněji komunikativní stránky autorčiny tvorby. V dotýkaných záznamech hledané přítomnosti a v reflexi její osobní podmíněnosti vyvolává obrazy pohyblivé hranice zjevného a nezjevného, jejichž zprostředkování patří v autorčině tematice k motivům nejvlastnějším.

Pavel Brunclík